Zápisky z velké filmové cesty - 23. 5 201417.06.2014

Poklidná noc v arizonském Kingmanu byla tím správným odpočinkem před další náročnou etapou. Dvě stě padesát mil sice není žádný rekord, ale stihnout všechno, co je naplánováno, nebude opět jednoduché. Snad nás alespoň to včerejší benzinové extempore poučilo a další problémy se suchou nádrží už nebudou. 

Úsek z Kingmanu do Seligmanu patří k těm nejoblíbenějším, alespoň co se jízdy týče. Příroda, povrch silnice, atmosféra, to vše zde člověka spolehlivě uvede do té správné nálady.
A kromě toho, Seligman samotný je mekkou Route 66. Zde vznikla první asociace Route 66 a místní holič Angel Delgadillo byl tím člověkem, který obrodu staré šestašedesátky před třiceti lety nastartoval. rávě Angel měl sehrát při našem dnešním natáčení tu hlavní roli. 
Nejdřív ale zastavujeme své vehikly u obchůdku zvaného Historic Seligman Sundries, který vlastní náš dobrý známý Frank Kocevar se svojí ženou Lynn. Frank je po předcích Slovinec, a proto v něm zůstal evropský smysl prodobrou kávu. Snad jenom zde vám nabídnou opravdové espresso! 

Kávou posilněni  se vydáváme k bývalému Angelovu holičství, nyní prosperujícímu souvenir shopu. Je předem domluveno, že před našimi kamerami sám velký lazebník předvede, zda i v osmdesáti sedmi letech dokáže bezpečně pracovat s břitvou a dalšími ostrými nástroji. Máme přichystaného i dobrovolníka, který tuto zkoušku podstoupí. Ivo Šnevajs, kolega ze Vsetína, nosí již 33 let důstojný plnovous, dříve tmavý, nyní sněhobílý (proto se také jmenuje schneeweiss) a nikdo – ani on sám – si to jinak představit nedokáže. 
Angel má lehké zpoždění – doma se mu pokazil septik a on se pustil do jeho opravy. Již je ale zde a zahajuje svůj velký koncert. Sledovat mistrovu prác ije zážitek pro všechny. Snažil jsem se udělat pokud možno hodně fotek, abyste viděli Ivošovu proměnu na vlastní oči, protože některé věci zkrátka nejsem schopen věrohodně popsat.
Výsledek Angelovy exhibice je vynikající. Ivo očividně omládl a stylově se přesně zařadil do „zlatých padesátých let“. Zírá na sebe do zrcadla a vypadá to, že si na sebe bude muset trochu zvyknout. 

Pokračujeme dál. V sympatickém “rouťáckém“ Williamsu vyhlašuju obědovou pauzu – je zde totiž množství výborných restaurací. Jen pozamykám auto a vyhodím do koše pár prázdných plechovek a jdu! Mezitím mi ale všichni utekli, a tak si na nedaleké benzinové pumpě dávám alespoň hotdog. Stejně bych toho asi víc nesnědl. 
Vracím se na parkoviště a tam na mě mává Dan Rice. O Danovi jsem se už zmiňoval. Patří mu obchůdek “66 to Cali“ na molu v Santa Monice a jde ovelmi výrazného mladého aktivistu Route 66, člena ambiciózní organizace Route 66 Alliance. Dan se vrací z Detroitu, kde dlouhodobě studuje archivy automobilky Ford a vědecky dokumentuje vztah mezi výrobci aut a Route 66. Je podivuhodné, že se nám podařilo takhle perfektně potkat  uprostřed Route 66. Filmový štáb, který se právě vrací z oběda,  se ihned chápe svého nádobí a točí improvizované interview s Danem, sedícím v autě. Vidím, že Dan má velký talent a charisma. Bez přípravy „vystřihne“ rozhovor jak z partesu. 

Dnes směřujeme do Holbrooku. Spíme v legendárním Wigwam Motelu, jehož jednotlivé pokoje jsou umístěné ve velkých betonových wigwamech. Je to klasika na Route 66, která vypadá velmi dobře i za večerního osvětlení. 
Než však zalehneme k odpočinku, jedeme do centra města, kde pro nás místní Chamber of Commerce, nebo-li obchodní komora, nachystala speciální hudebně taneční podvečer za účasti mexických a indiánských dětských souborů.
Je až neuvěřitelné, jaký ohlas natáčení našeho filmu na celé Route 66 vzbudilo. Já osobně si toho moc vážím, považuju to za velké ocenění našich dosavadních aktivit, a přeju si, ať se film podaří ne na sto, ale na tisíc procent.