Zápisky z velké filmové cesty - 24. 5 201418.06.2014

Noc ve Wigwam Motelu měla původně být velmi krátká. V době, když jsem dával dohromady program naší filmové cesty, se mi ozvali aktivisté z Nového Mexika s nabídkou možnosti exkluzivního letu horkovzdušným balonem nad přírodním parkem Red Rock, ležícího poblíž města Gallup. Jo tak tato myšlenka se mi moc zamlouvala. Let balónem je zážitek sám o sobě a navíc v okolí Gallupu, to už je něco.
Nevím, jestli to víte nebo ne, ale právě v této oblasti byla natočena drtivá většina klasických amerických westernů. Takže nabídku jsem kvitoval s nadšením, problém byl pouze v tom, že na let balonem jetřeba nastoupit nejlépe za úsvitu, to kvůli povětrnostním podmínkám. Vzhledem k tomu, že předchozí program (v Holbrooku) byl už pevně domluven, nezbývalo, než udělat celkem divoké rozhodnutí. Z Holbrooku do Flagstaffu je to nějakých devadesát mil, svítá v šest hodin novomexického času (v Arizoně je o hodinu míň), takže pokud to máme stihnout, tak bychom měli vyrazit nejpozději v 3.30 od motelu. To je sice docela hrozná představa, ovšem vidina atraktivního letu způsobila, že v prakticky nikdo neprotestoval. 
Ještě jedna věc ovšem hraje v tomto případě zásadní roli: předpověď počasí. Zatímco doposud jsme cestovali v téměř ideálních podmínkách, výhled na další dny už tak příznivý nebyl. Místy bouřky, přeháňky… tedy nic, co by nám a balónům hrálo do noty…
Večer s letci telefonicky konzultujeme situaci  a zjišťujeme, že nelze dopředu stoprocentně říci, jestli se poletí, nebo nepoletí. Proto rozhoduju neriskovat a do Gallupu vysílám pouze kameramany a fotografa Jirku Bendla s tím, že se někde po cestě setkáme. A tak spíme jako obvykle.
  
Ráno se vydáváme na cestu a zprvu to vypadá, že počasí by mohlo vydržet i dnes. Telefonicky se kontaktujeme s předvojem a dovídáme se, že míříme do přímo deště. Ani balón nakonec nevzlétl, což je sice škoda, ale naši kameramani se o atraktivní záběry postarali sami – máme přece vrtulník!!! 
Po překročení arizonsko-novomexických hranic se skutečně počasí změnilo. Začalo poprchat, pak pršet a nakonec lílo jako z konve. Museli jsme zvolnit tempo, navléci nepromokavé oblečení (samozřejmě, že jen motorkáři) a prodírat se mezi provazy deště. S kameramany jsme se šťastně setkali a už zase společně pokračujeme.
Další filmovou zastávkou je Grants. V tomto novomexickém městě nás lákají nazábavný program, občerstvení, přehlídku historických aut a návštěvu uranového dolu. Je škoda, že právě kvůli dešti musela být část programu odvolána, ale i tak se bylo na co dívat. 
V Grants nás též dostihl můj kamarád Martin Blažek i s manželkou Evou. S Martinem se znám dlouhá léta. Pracoval u nás ve zlínském radiu Publikum (nyní Kiss Publikum) a také byl členem našeho týmu při natáčení prvního filmu o Route 66 v roce 2010. Blažkovi nyní trvale žijí v U.S.A. (konkrétně v Nebrasce), kde Martin vede programátorský tým jedné velké americké společnosti. Je jasné, že nostalgie, staré dobré časy a vzpomínka na naše první americké natáčení přivedly Martina až k nám. Fakt mám radost. 

Dnes nocujeme ve městě Albuquerque a pro přespání máme hned dvě možnosti: za a) normální moderní  motel ve městě, nebo za b) luxusně vybavené historické karavany v Enchanted Trails RV Park &Trading Post na kraji Albuquerque. 
Ten Enchanted Trails RV Park je z hlediska Route 66 velmi významné místo. Je to vlastně klasický kemp pro karavany s velkou recepcí, obchodem a společenskou místností, který zde funguje od konce čtyřicátých let. Toto unikátní a skvěle udržované místo vlastní paní Vickie Ashcraft, donedávna prezidentka Route 66 Association of New Mexico.
Jak už jsem zmínil, součástí parku je asi pět nebo šest unikátních karavanů z 50. a 60. let, luxusně vybavených a plně funkčních (toaleta, sprcha, klimatizace). Úplně u vytržení jsem byl, když mi Vickie tyto skvosty nabídla k použití pro část naší výpravy. Trochu jsem se bál, podle jakého spravedlivého klíče jednotlivé “pokoje“ rozdělíme, abychom někoho neurazili. 
“Prekérní situace“ se však nakonec vyřešila sama. Přestože všichni vzdychali nadšením nad tou krásou a každý se chtěl na památku v nádherném interiéru vyfotit, nikdo o přenocování neprojevil zájem…  No mrzelo mě to docela hodně (Vickie to naštěstí vzala sportovně), ale pak jsem si řekl, že jsem asi podcenil přirozenou touhu účastníků výpravy bydlet pohromadě, v blízkosti Wal-Martů, liquor shopů, restaurací, barů a jiných nočních podniků, které tak velké město, jakým Albuquerque rozhodně je, skýtá v tom největším rozsahu.