V šestašedesáti po Route 66. A na kole!29.11.2007

Možná jste pana Šestáka nedávno zahlédli v televizi. Nebo jste o něm četli drobné zmínky v tisku. František Šesták není sice celebritou v tom bulvárním slova smyslu, pro cyklisty a fanoušky Route 66 je však mimořádným příkladem, který by si většina z nás přála následovat.
Pan Šesták totiž ve svých šestašedesáti letech projel na kole celou trasu Route 66 z Los Angeles až do Chicaga. Obdivuhodný výkon! A také originální oslava životního jubilea.
Nutno poznamenat, že František Šesták je známou postavou české cyklistiky. Je vítězem mnoha náročných závodů v kategorii veteránů a pokořitelem řady dálkových tras po celé Evropě. Ve svých letech by to jistě nám "juniorům" :-) pořádně nandal.

Jsem moc rád, že mohu na stránkách České asociace Route 66 uvést několik Františkových postřehů z cesty po hlavní ulici Ameriky na kole a "namotivovat" k podobnému činu další nadšence (i sebe).

ROUTE 66 šestašedesátníků na kolech

Zdravím všechny příznivce ROUTE 66. Poněkud opožděně se chci s vámi podělit o zážitky z naší cyklistické jízdy na trase americké "Matky cest".

Ještě před tím musím vysvětlit, jak tento, podle Američanů "crazy" nápad vlastně vznikl. Cyklistice jsem se věnoval ještě jako žák a dorostenec. Po delší odmlce jsem se k ní znovu vrátil, donucen zdravotními problémy a stále vyšší nadváhou. Takže posledních cca 15 let provozuji cykloturistiku, závodní silniční i MTB cyklistiku. Díky tomu se cítím v dobré fyzické i psychické pohodě a vyrovnal jsem se také s přebytečnými kilogramy.
V r. 2005 jsem si splnil velký cyklistický sen, projet přes 10 evropských států až do Španělska a Portugalska po stopách poselstva krále Jiřího z Poděbrad na mys Finisterre, který byl před objevením Ameriky považován za konec světa. Se svým kamarádem Hejtmánkem jsme za 68 dní ujeli 6.087 km. O této cestě jsem vlastním nákladem také vydal knihu s názvem "Z Čech až na konec světa" s podtitulkem "Svatojakubskou cestou na mys Finisterre".

Píšu o tom především proto, že právě tam, na "konci světa" ve Španělsku, ve mne poprvé zahlodal červíček, podívat se někdy za Atlantik. Když se mi dostal do ruky článek Zdeňka Juráska v časopisu Cykloturistika o ROUTE 66 a když jsem k vánocům dostal od manželky jako dárek jeho knihu, věděl jsem, že od další výpravy už mne nic neodradí.
Tak jsem si cestu letos, tedy v r. 2007, symbolicky daroval k životnímu jubileu stejného čísla – k šestašedesátinám. Jako spolujezdce jsem měl jen o několik měsíců staršího, vynikajícího cyklistu, Jana Hájka z Plzně, protože jsem věděl, že i on kdysi projevil zájem podívat se do Nového světa.

Do USA jsme odletěli 3. května 2007. Na projetí ROUTE 66 jsme si zvolili opačný směr a to hned z několika důvodů. Start byl tedy v Santa Monice 5. května 2007.
Jeden z důvodů byl, že jsme tam měli dohodnuté setkání s dlouholetým kamarádem Janem Károu. Díky jemu jsme měli zajištěné přijetí na letišti a ubytování. Další důvod byl i ten, že už nejsme přece jenom mladíci a jízda směrem západ - východ mohla pro nás být z hlediska převažujícího západního proudění přece jen o něco snazší.

Jízda po ROUTE 66 byla pro nás ohromným zážitkem. Nejtěžší úseky jsme měli hned z počátku v tropických vedrech v Kalifornii a v Arizoně. V největší krizi, způsobené nedostatkem tekutin, vedrem a ukázkou písečné bouře, jsme byli v etapě z Needles do Kingmanu. Zkouškou morálky byly také nekonečné roviny a vůbec ohromné vzdálenosti v pustých, neobydlených oblastech. V nich jsme častokrát vzpomínali na obdivuhodnou osamělou jízdu Zdeňka Juráska.
V plánu jsme měli návštěvu několika národních parků. Nakonec jsme v kombinaci vypůjčené auto + kolo navštívili jen jižní část pohoří Sierra Nevada s úchvatným pohledem na nejvyšší horu USA Mt. Whitney (4.418 m), Death Valley, město v poušti Las Vegas a Grand Canyon. Na další cestě jsme udělali špatné rozhodnutí, když jsme z Albuqueque vynechali odbočku do Santa Fé.

Až na Oklahoma City jsme v průjezdech měst neměli zvlášť velké problémy. Přispěla k tomu ohleduplnost řidičů, dodržování pravidel silničního provozu, překvapivě plynulá a klidná jízda vozidel i v tom nejsilnějším provozu.

I když jsme před odjezdem navázali kontakty s asociacemi R66 jednotlivých států, ke konkrétnímu setkání nedošlo. Většinou jsme projížděli mimo jejich pracovní dobu. Nelze jim však upřít, že zašlou slávu ROUTE 66 markantním způsobem obnovují po všech stránkách.

K nezapomenutelným zážitkům patřilo setkání s krajany v St. Louis a Chicagu.

Na závěr několik údajů a poznatků :

- jeli jsme na krosových kolech GALAXY Jupiter z firmy CykloŠvec Písek. Já na osvědčeném typu r. 2005, s nímž jsem projel Evropu, kolega Jan Hájek na novějším typu. S brašnami Sport Arsenál to byl kompaktní, praktický a estetický komplet. Neměli jsme žádný technický problém. Měli jsme však hodně defektů veloduší tam, kde jsme byli nuceni použít dálniční úseky

- G-Sport Hořovice vyrobil na zakázku sadu cyklistických dresů a kalhot s označením ROUTE 66

- opět jsme použili osvědčené, vynikající prádlo od firmy Progress Písek

- z přehřátí a z velké fyzické námahy nás trápily opary. Byly to jediné zdravotní, především nepříjemné komplikace při konzumaci jídla a pití

- kromě zmíněných tropických veder nám jinak počasí přálo, ačkoliv při sledování TV programů byly na ostatních oblastech záplavy a v Kansasu hurikán

- sehnat dobré a cenově dostupné jídlo, jakož i ubytování v motelech nebyl problém.

- v sedle kol jsme seděli 29 dnů a ujeli celkem 4.135 km včetně výletů a zajížděk z nepozornosti

- denní průměr 145 km jsme dosáhli tam, kde nám ani nic jiného nezbývalo, než dostat se od místa k místu, po nezáživných rovinách a s větrem v zádech při projíždění státu Illinois. Tady jsme za poslední 3 dny ujeli 590 km a měli i nejdelší etapu 246 km.

Závěrečných několik dní pobytu jsme prožili mezi našimi krajany v Chicagu. V Chicagu jsme byli také pozváni na konzulát České republiky.

Mějte se fajn a AHOJ !!!

František Šesták

P.S. : jak mám kolo strašně moc rád, kdybych měl R66 někdy opakovat (což není reálné), tak určitě na Harley Davidsonu.

Sedlice 28. listopadu 2007