Najeli jsme na Route 66 a už ji jen tak neopustíme.04.05.2012

První den na Route 66 byl pořádně rušný, bohatý – a vydatný..

Ranní probuzení v Milwaukee sice nebylo – z hlediska počasí - úplně optimální. Včerejší hic byl minulostí – teplota klesla o několik desítek stupňů (to samozřejmě přeháním, ale klesla) a teplé oblečení přišlo vhod.
Rozehřáli jsme se ale brzy – muzeum Harley-Davidson opravdu vezme za srdce každého – i když těch úplně pravověrných vyznavačů H-D mašin je v naší výpravě poskrovnu. No a pak už Chicago!
Velkoměstské dopravní peklo bylo dnes obzvláště hutné – k tomu nějaká ta objížďka či oprava. No – byli jsme opravdu rádi, že jsme se k výchozímu bodu R66 probojovali bez ztráty desítky, ale ještě radši jsme byli, když se slavné chicagské centrum ocitlo za našimi zády. A před námi už jen naše kýžená Matka cest.
A ještě něco: na programu dnešního podvečera až večera bylo také tradičně vřelé setkání s našimi velkými přáteli – aktivisty illinoiské Route 66 – Martym a Geri Bilkecki a jejich přáteli Deanem a Janice.
A protože Američané (a specielně na Route 66) jsou lidé velmi pohostinní, strávili jsme celý zbytek dne nekonečnými, nehoráznými, ale mimořádně chutnými hody:
Nejdříve Jan a Dean před nás předestřeli maxi-sendvičové balení typu Subway a pak (abychom snad nezaháleli), přijela Bileckich dcera Mary Ellen – jinak také majitelka tří vyhlášených pizzerií – s několika maxi-krabicemi vynikající chicagské - pizzy. Věřte mi, naše žaludky mají do rána co zpracovávat.
No a ráno? To jsme zase pozváni na pravou americkou snídani do soukromého muzea Sama Reicherta.

Až přijedeme, tak nás asi nepoznáte :).